Oleg Blaško: Cesta kontroverzního europoslance českým politickým rybníkem

Původ a vzdělání v Rusku

Oleg Blaško se narodil 30. listopadu 1981 v Moskvě, tehdejším Sovětském svazu, do rodiny s vojenskými kořeny. Jeho otec sloužil jako důstojník v sovětské armádě, což významně ovlivnilo Olegovo dětství a pozdější životní směřování. Vyrůstal v prostředí, kde byly vlastenectví a vojenské hodnoty na denním pořádku. Mladý Oleg strávil své rané dětství v různých vojenských posádkách, kde jeho otec působil, což mu poskytlo jedinečnou perspektivu na život v tehdejším Sovětském svazu.

V roce 1988 nastoupil do základní školy v Moskvě, kde se projevoval jako bystrý a cílevědomý student. Již v mladém věku prokazoval mimořádné nadání pro společenské vědy a jazyky. Během školních let se aktivně účastnil různých vlasteneckých aktivit a byl členem několika mládežnických organizací. Jeho vzdělávání bylo silně ovlivněno tradičním ruským školským systémem, který kladl důraz na disciplínu a respekt k autoritám.

Po ukončení základní školy pokračoval ve studiu na prestižním moskevském gymnáziu se zaměřením na humanitní vědy. Zde se začal intenzivněji zajímat o politiku a mezinárodní vztahy. V letech 1997-1999 se účastnil různých studentských výměnných programů, které mu umožnily získat první zkušenosti s životem mimo Rusko. Tyto zkušenosti později významně ovlivnily jeho pohled na mezinárodní politiku a diplomacii.

V roce 1999 byl přijat na Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO), jednu z nejprestižnějších ruských univerzit v oblasti diplomacie a mezinárodních vztahů. Během studia se specializoval na evropskou politiku a mezinárodní právo. Jeho akademická kariéra byla charakterizována vynikajícími výsledky a aktivní účastí v studentských politických debatách. Na univerzitě si vybudoval rozsáhlou síť kontaktů, které později využil ve své profesionální kariéře.

Součástí jeho vzdělání byla také povinná vojenská příprava, kterou absolvoval v rámci univerzitního programu. Tato zkušenost prohloubila jeho již existující vazby na vojenské prostředí a poskytla mu cenné znalosti o fungování ozbrojených sil. Během studia také pracoval na několika výzkumných projektech zaměřených na vztahy mezi Ruskem a Evropskou unií.

V roce 2004 úspěšně dokončil své vysokoškolské vzdělání s červeným diplomem, což je v ruském vzdělávacím systému nejvyšší možné ocenění. Jeho diplomová práce se zabývala perspektivami vztahů mezi Ruskem a zeměmi střední Evropy v kontextu rozšiřování NATO a EU. Tato práce byla později publikována v několika akademických časopisech a získala uznání odborné veřejnosti.

Po absolvování univerzity pokračoval v postgraduálním studiu, během kterého se zaměřil na výzkum geopolitických vztahů mezi Východem a Západem. Toto období jeho života bylo charakterizováno intenzivním akademickým bádáním a publikační činností, která položila základy jeho budoucí kariéry v oblasti mezinárodní politiky a diplomacie.

Přestěhování do České republiky

V roce 2014 se Oleg Blaško rozhodl pro zásadní životní krok a přestěhoval se do České republiky. Tento přesun nebyl náhodný, ale pečlivě promyšlený, zejména vzhledem k politické situaci na Ukrajině a jeho osobním přesvědčením. Po anexi Krymu Ruskou federací a vypuknutí konfliktu na východě Ukrajiny se Blaško rozhodl hledat bezpečnější prostředí pro svou rodinu. Česká republika pro něj představovala logickou volbu, především díky své geografické poloze, kulturní blízkosti a historickým vazbám mezi oběma zeměmi.

Proces přestěhování nebyl jednoduchý a vyžadoval značné úsilí v administrativní i praktické rovině. Blaško musel projít standardním imigračním procesem, včetně získání potřebných povolení k pobytu a práci. Jeho integrace do české společnosti byla postupná, ale díky jeho jazykovým schopnostem a profesionálním zkušenostem relativně úspěšná. Významnou roli v jeho rozhodnutí hrála také přítomnost ukrajinské komunity v České republice, která mu pomohla s počáteční orientací v novém prostředí.

Po příchodu do České republiky se Blaško aktivně zapojil do společenského života a brzy se stal významnou osobností v rámci ukrajinské diaspory. Jeho veřejné vystupování a komentáře k politické situaci na Ukrajině přitahovaly pozornost českých médií. Postupně si vybudoval pozici respektovaného komentátora východoevropských záležitostí a stal se důležitým hlasem v diskusích o vztazích mezi Českou republikou, Ukrajinou a Ruskem.

V České republice našel Blaško nejen nový domov, ale také příležitost k rozvoji své profesní kariéry. Začal působit jako konzultant v oblasti mezinárodních vztahů a postupně rozšiřoval své aktivity i do dalších oblastí. Jeho znalost místního prostředí a současně porozumění situaci na Ukrajině z něj učinily vyhledávaného experta pro různé organizace a instituce.

Přestěhování do České republiky znamenalo pro Blaška také významnou osobní transformaci. Musel se adaptovat na nové kulturní prostředí, zvyknout si na odlišný způsob života a především najít způsob, jak skloubit svou ukrajinskou identitu s životem v nové zemi. Jeho příběh se stal inspirací pro mnoho dalších Ukrajinců, kteří zvažovali podobný krok.

V průběhu let se Blaško stal mostem mezi českou a ukrajinskou komunitou, aktivně se podílel na kulturních akcích a podporoval vzájemné porozumění mezi oběma národy. Jeho role veřejně známé osobnosti mu umožnila přispívat k lepšímu pochopení ukrajinské situace v českém prostředí a současně pomáhat ukrajinským přistěhovalcům s integrací do české společnosti. Jeho příběh je příkladem úspěšné integrace a aktivního zapojení do společenského života v nové zemi.

Působení v české politice

Oleg Blaško vstoupil do české politiky v roce 2019, kdy se stal členem politického hnutí SPD (Svoboda a přímá demokracie). Jeho politická kariéra začala být výrazně viditelná především po jeho zvolení do Evropského parlamentu, kde působil jako poslanec za SPD. V parlamentu se věnoval především otázkám bezpečnosti, migrace a vztahům s Ruskem.

Jeho politické postoje byly často kontroverzní a vyvolávaly značné diskuse v české společnosti. Blaško se stal známým především svými radikálními názory na migrační politiku Evropské unie a kritickým postojem vůči NATO. Jako bývalý voják a generál často vystupoval v médiích s komentáři k bezpečnostní situaci a geopolitickým otázkám.

V rámci SPD zastával pozici jednoho z hlavních expertů na bezpečnostní politiku a mezinárodní vztahy. Jeho vystoupení na sjezdech strany a politických mítincích přitahovala pozornost médií i veřejnosti. Významnou roli sehrál při formování postojů SPD k zahraničněpolitickým otázkám, zejména ve vztahu k Rusku a konfliktu na Ukrajině.

Blaško se aktivně zapojoval do debat o směřování české zahraniční politiky a často kritizoval prozápadní orientaci České republiky. Jeho působení v Evropském parlamentu bylo charakteristické odporem proti prohlubování evropské integrace a podporou národní suverenity. Pravidelně vystupoval proti sankcím vůči Rusku a argumentoval pro pragmatičtější přístup ve vztazích s Moskvou.

V české politické scéně se Blaško profiloval jako výrazný odpůrce liberální demokracie v její současné podobě. Jeho rétorika často směřovala k podpoře autoritativnějších forem vládnutí a zpochybňování liberálních hodnot. To vedlo k častým střetům s představiteli demokratických stran a občanské společnosti.

Během svého působení v politice se Blaško stal významným spojencem předsedy SPD Tomia Okamury, s nímž sdílel podobné názory na řadu klíčových politických témat. Společně vystupovali na různých politických akcích a koordinovali své postoje k důležitým otázkám české i evropské politiky.

Jeho politická kariéra byla poznamenána několika kontroverzními výroky a vystoupeními, které vyvolaly značnou pozornost médií a veřejnosti. Zejména jeho postoje k Rusku a NATO byly předmětem kritiky ze strany politických oponentů a bezpečnostních expertů. Přesto si udržel významnou podporu mezi voliči SPD a sympatizanty nacionalistických proudů v české politice.

V posledních letech se Blaško stal jedním z nejvýraznějších kritiků současného směřování české zahraniční politiky a členství České republiky v nadnárodních strukturách. Jeho působení v české politice významně přispělo k polarizaci politické debaty o zahraničněpolitických otázkách a bezpečnostní orientaci země.

Členství v SPD a europarlamentu

V roce 2019 se Hynek Blaško stal členem politického hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury. Jeho vstup do strany byl významným momentem, který předznamenal jeho další politickou kariéru. SPD si Blaška vybrala jako svého hlavního kandidáta do Evropského parlamentu, kde následně uspěl ve volbách a získal mandát europoslance. V europarlamentu se Blaško zařadil do frakce Identita a demokracie, která sdružuje národně-konzervativní a euroskeptické strany.

Během svého působení v Evropském parlamentu se Blaško profiloval jako výrazný kritik současného směřování Evropské unie. Často vystupoval proti migrační politice EU, zpochybňoval klimatickou politiku a Green Deal, a důrazně se stavěl proti dalšímu prohlubování evropské integrace. Jeho projevy v europarlamentu byly charakteristické přímočarostí a někdy i kontroverzními výroky, které vyvolávaly značnou pozornost médií.

V rámci SPD zastával Blaško pozici místopředsedy strany a stal se jedním z nejvýraznějších představitelů tohoto politického hnutí. Jeho vojenská minulost a zkušenosti z armády mu dodávaly specifickou autoritu zejména v otázkách bezpečnostní politiky a vztahů s NATO. Pravidelně se vyjadřoval k mezinárodněpolitickým tématům, především k vztahům s Ruskem a konfliktu na Ukrajině, přičemž jeho postoje často vyvolávaly bouřlivé diskuse ve veřejném prostoru.

V Evropském parlamentu se Blaško aktivně zapojoval do práce Výboru pro zahraniční věci a Podvýboru pro bezpečnost a obranu. Jeho působení bylo charakteristické důrazem na národní suverenitu a kritickým postojem k současnému fungování EU. Často upozorňoval na to, co vnímal jako demokratický deficit v rozhodovacích procesech Unie a vystupoval proti další centralizaci moci v Bruselu.

Jeho členství v SPD a působení v europarlamentu bylo poznamenáno řadou kontroverzních momentů, kdy jeho výroky a postoje vyvolávaly ostré reakce politických oponentů i médií. Přesto si udržoval stabilní podporu mezi voliči SPD, kteří oceňovali jeho přímočarost a nekompromisní postoje. V rámci strany se stal důležitým hlasem v otázkách zahraniční politiky a bezpečnosti, přičemž jeho vojenské zkušenosti dodávaly jeho argumentům značnou váhu.

Blaško se během svého působení v europarlamentu aktivně účastnil debat o budoucnosti evropské obranné politiky, přičemž důsledně prosazoval zachování dominantní role NATO v evropské bezpečnostní architektuře. Jeho kritické postoje k vytváření samostatných evropských obranných struktur rezonovaly s celkovou politickou linií SPD, která dlouhodobě vystupuje proti prohlubování evropské integrace v oblasti obrany a bezpečnosti.

Kontroverzní výroky o Rusku a Ukrajině

Oleg Blaško se v průběhu své politické kariéry opakovaně dostával do centra pozornosti kvůli svým kontroverzním výrokům týkajícím se vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou. Jeho postoje často vyvolávaly ostré reakce jak v České republice, tak na mezinárodní scéně. V roce 2019 například prohlásil, že anexe Krymu byla legitimní reakcí na údajný státní převrat v Kyjevě, což vyvolalo vlnu kritiky od ukrajinských diplomatů a českých politiků.

Na půdě Evropského parlamentu několikrát vystoupil s projevy, které byly označovány za proruské a škodlivé pro zájmy Ukrajiny. Zvláště kontroverzní byl jeho výrok z roku 2020, kdy zpochybnil ukrajinskou suverenitu a označil současnou ukrajinskou vládu za loutkový režim řízený ze Západu. Tato slova vedla k diplomatické roztržce a několik europoslanců požadovalo jeho disciplinární řízení.

V době eskalace napětí před ruskou invazí na Ukrajinu Blaško opakovaně bagatelizoval hrozbu ruské agrese a označoval varování západních zpravodajských služeb za hysterickou propagandu. Po zahájení invaze v únoru 2025 se jeho rétorika částečně změnila, nicméně nadále prosazoval názory, které byly v rozporu s oficiální pozicí EU a NATO. Například tvrdil, že za konflikt nesou odpovědnost obě strany a že sankce proti Rusku poškozují především evropskou ekonomiku.

Jeho vystupování v médiích často provázely emotivní výstupy, během kterých zpochybňoval poskytování vojenské pomoci Ukrajině a argumentoval pro okamžité mírové jednání za ruských podmínek. Tyto postoje mu vynesly ostrou kritiku od mnoha českých politiků, kteří ho označovali za trojského koně ruských zájmů v evropských strukturách.

Zvláště kontroverzní byla jeho účast na konferenci v Moskvě v roce 2021, kde vystoupil s projevem kritizujícím údajnou rusofobii v evropské politice. Tento krok byl široce kritizován jako nevhodný vzhledem k jeho pozici europoslance a vedl k dalšímu poškození jeho politické reputace. V následných rozhovorech pro česká média Blaško své postoje hájil argumentem, že se snaží o vyváženější pohled na východoevropskou problematiku a že jeho cílem je přispět k mírovému řešení konfliktů.

Jeho výroky pravidelně vyvolávaly reakce bezpečnostních expertů a analytiků, kteří upozorňovali na nebezpečí šíření dezinformací a proruské propagandy. Některé jeho projevy byly dokonce předmětem zkoumání parlamentního výboru pro bezpečnost, který se zabýval možným vlivem cizích mocností na české politické představitele. Přes veškerou kritiku a kontroverze si Blaško udržoval stabilní podporu části voličů, kteří sdíleli jeho skeptický pohled na současnou zahraniční politiku EU vůči Rusku.

Mediální vystupování a proruské postoje

Oleg Blaško se stal výraznou mediální osobností především díky svým kontroverzním vystoupením v různých televizních pořadech a na sociálních sítích. Jeho mediální prezentace je charakteristická ostrou kritikou západní politiky a NATO, přičemž často zaujímá pozice, které jsou v souladu s oficiální ruskou propagandou. V televizních debatách se pravidelně dostává do konfrontací s ostatními hosty kvůli svým proruským postojům a interpretaci mezinárodních událostí.

Na sociálních sítích, zejména na Facebooku a Twitteru, Blaško aktivně šíří názory zpochybňující oficiální západní narativ ohledně konfliktu na Ukrajině. Opakovaně označuje ukrajinskou vládu za fašistický režim a argumentuje ve prospěch ruských geopolitických zájmů. Jeho příspěvky často obsahují dezinformační prvky a konspirační teorie, které jsou následně vyvraceny fact-checkingovými organizacemi.

V roce 2025 se Blaško stal terčem kritiky za své výroky ohledně ruské invaze na Ukrajinu, kdy relativizoval ruskou agresi a obviňoval NATO z vyprovokování konfliktu. Jeho vystoupení v Evropském parlamentu vyvolala řadu kontroverzí, když například zpochybňoval důkazy o válečných zločinech spáchaných ruskými vojsky v ukrajinském městě Buča.

Mediální experti poukazují na to, že Blaško systematicky využívá podobné narativní techniky jako ruská státní média. Jeho rétorika často zahrnuje prvky whataboutismu, kdy odvádí pozornost od ruských aktivit poukazováním na údajné prohřešky Západu. Pravidelně vystupuje v alternativních médiích známých šířením proruské propagandy, kde nachází prostor pro prezentaci svých názorů bez kritické oponentury.

V českém mediálním prostoru se Blaško profiluje jako jeden z nejvýraznějších zastánců proruských pozic. Jeho vystoupení v mainstreamových médiích jsou často doprovázena následnými faktickými korekcemi ze strany moderátorů nebo expertů. Přesto si udržuje stabilní základnu příznivců, kteří sdílejí jeho skeptický pohled na západní politiku a euroatlantickou orientaci České republiky.

Významnou součástí jeho mediální strategie je také kritika českých mainstream médií, která podle něj podléhají západní propagandě. Blaško pravidelně označuje nezávislé novináře za propagandisty a zpochybňuje jejich objektivitu. Jeho vystupování přispívá k polarizaci české společnosti v otázkách zahraničněpolitické orientace země a vztahu k Rusku. Experti na dezinformace upozorňují, že jeho rétorika často kopíruje klíčové body ruské propagandy a přispívá k šíření prokremelských narativů v českém informačním prostoru.

Sankční seznam EU proti proruským politikům

V důsledku ruské agrese vůči Ukrajině se Evropská unie rozhodla rozšířit své sankční seznamy o další proruské politiky a osobnosti, mezi nimiž se ocitl i Oleg Blaško, kontroverzní politik známý svými proruskými postoji. Blaško, který se stal veřejně známou osobností díky svým radikálním názorům a vystupování v médiích, byl zařazen na sankční seznam EU v rámci osmého sankčního balíčku. Jeho zařazení na seznam bylo odůvodněno především jeho aktivní podporou ruské propagandy a dezinformací, stejně jako jeho dlouhodobým působením ve prospěch ruských zájmů.

Sankční opatření proti Blaškovi zahrnují zmrazení veškerých jeho aktiv v zemích Evropské unie a zákaz cestování do členských států EU. Tato opatření mají významný dopad na jeho politickou činnost a možnosti působení v evropském prostoru. Evropská unie ve svém zdůvodnění uvedla, že Blaško systematicky podporoval narativy aligned s kremelskou propagandou a aktivně se podílel na šíření dezinformací o situaci na Ukrajině.

V reakci na své zařazení na sankční seznam Blaško veřejně vystoupil s kritikou Evropské unie, kterou označil za nedemokratickou instituci. Argumentoval tím, že sankce proti němu jsou politicky motivované a porušují základní principy svobody projevu. Nicméně, dokumentace shromážděná evropskými institucemi jasně dokládá jeho systematickou podporu ruských zájmů a aktivní účast na dezinformačních kampaních namířených proti ukrajinské suverenitě.

Evropský parlament a Rada EU považují sankce za důležitý nástroj v boji proti ruské propagandě a vlivu v evropském prostoru. Zařazení Blaška na sankční seznam bylo podpořeno důkladnou analýzou jeho veřejných vystoupení, mediálních výstupů a politických aktivit. Experti na dezinformace a propagandu potvrzují, že jeho rétorika často kopírovala oficiální stanoviska Kremlu a přispívala k polarizaci veřejného mínění v otázkách vztahů s Ruskem.

Sankční seznam EU proti proruským politikům se průběžně aktualizuje a rozšiřuje v závislosti na vývoji situace a identifikaci nových hrozeb pro evropskou bezpečnost. V případě Olega Blaška sankce demonstrují odhodlání EU postavit se proti jednotlivcům, kteří aktivně podporují ruskou agresi a propaganda. Tento případ také slouží jako varování pro další politiky a veřejné osobnosti, které by mohly zvažovat podobnou proruskou orientaci ve své politické činnosti.

Evropská komise zdůrazňuje, že sankce nejsou namířeny proti svobodě projevu jako takové, ale proti systematické podpoře agresivní politiky, která ohrožuje mír a stabilitu v Evropě. Případ Olega Blaška tak představuje významný precedent v evropské sankční politice a ukazuje na rostoucí význam boje proti dezinformacím a propagandě v současném geopolitickém kontextu.

Ztráta mandátu europoslance v roce 2025

V říjnu 2025 došlo k významné události v politické kariéře Olega Blaška, když Evropský parlament rozhodl o zbavení jeho poslaneckého mandátu. Toto rozhodnutí přišlo po dlouhodobém sledování jeho aktivit a chování, které bylo označeno za problematické a v rozporu s hodnotami Evropské unie. Blaško, který byl zvolen jako kandidát SPD v roce 2019, se během svého působení v Evropském parlamentu opakovaně dostával do konfrontací s ostatními europoslanci a institucemi EU.

Hlavním důvodem pro ztrátu mandátu byla jeho kontroverzní proruská rétorika a šíření dezinformací, zejména v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. Evropský parlament shledal, že jeho vystupování a veřejné projevy byly v přímém rozporu s principy, na kterých je Evropská unie založena. Blaško se pravidelně účastnil proruských akcí a jeho výroky byly často označovány za manipulativní a škodlivé pro demokratické hodnoty.

Proces zbavení mandátu byl zahájen po sérii stížností a podnětů od jiných europoslanců a občanských organizací. Parlamentní výbor pro právní záležitosti důkladně přezkoumal všechny okolnosti a předložil doporučení k hlasování o zbavení mandátu. Samotné hlasování proběhlo za značného mediálního zájmu a výsledek byl jednoznačný - většina europoslanců podpořila návrh na odebrání mandátu.

Blaško se proti rozhodnutí ostře ohradil a označil ho za politicky motivované. Argumentoval tím, že jde o útok na svobodu projevu a pokus o umlčení kritických hlasů vůči současné politice EU. Jeho podporovatelé, především z řad SPD a podobně smýšlejících politických uskupení, vystoupili na jeho obranu a označili celý proces za nedemokratický.

Ztráta mandátu měla významný dopad na politickou scénu v České republice, kde vyvolala intenzivní debatu o hranicích svobody projevu a odpovědnosti politických představitelů. Někteří političtí komentátoři považovali toto rozhodnutí za precedent, který může ovlivnit budoucí působení kontroverzních politiků v evropských institucích.

Následky tohoto rozhodnutí se projevily i v mediálním prostoru, kde Blaško nadále vystupoval jako kritik evropské integrace a obhajoval své postoje. Jeho rétorika se po ztrátě mandátu ještě více vyostřila a začal otevřeně zpochybňovat legitimitu evropských institucí. Tento případ se stal významným mezníkem v diskusi o hranicích politického působení v rámci EU a odpovědnosti europoslanců vůči hodnotám, které mají reprezentovat.

Celá situace také vedla k přehodnocení vztahů mezi českými politickými stranami a jejich postojů k evropské integraci. Zatímco některé strany využily této události k posílení své proevropské pozice, jiné ji interpretovaly jako důkaz údajného demokratického deficitu v EU. Případ Olega Blaška se tak stal symbolem širší debaty o směřování evropské politiky a roli národních zájmů v rámci EU.

Kritika NATO a západních spojenců

Oleg Blaško se během své politické kariéry opakovaně vymezoval vůči NATO a západním spojencům České republiky. Jeho kritika byla často velmi ostrá a kontroverzní, přičemž nejvýrazněji vystupoval proti členství České republiky v Severoatlantické alianci. Ve svých projevech pravidelně zpochybňoval smysl existence NATO v současném světě a argumentoval tím, že aliance slouží především zájmům Spojených států amerických.

V roce 2019 způsobil značný rozruch svým vystoupením v Evropském parlamentu, kde označil NATO za agresivní pakt, který destabilizuje mezinárodní situaci. Blaško při této příležitosti také kritizoval rozmísťování vojsk aliance ve východní Evropě, které podle něj představuje provokaci vůči Rusku. Jeho rétorika často kopírovala narativy ruské propagandy, za což byl opakovaně kritizován českými politiky i médii.

Významnou součástí Blaškovy kritiky západních spojenců bylo také zpochybňování sankcí uvalených na Ruskou federaci. Argumentoval tím, že sankce poškozují především evropskou ekonomiku, zatímco Rusku způsobují minimální škody. V této souvislosti často hovořil o nutnosti přehodnotit zahraničně-politickou orientaci České republiky a prosazoval větší nezávislost na západních strukturách.

Jeho postoje k NATO se výrazně vyhrotily po začátku ruské invaze na Ukrajinu, kdy obvinil alianci z podílu na eskalaci konfliktu. Blaško opakovaně vystupoval proti dodávkám zbraní Ukrajině a tvrdil, že západní podpora pouze prodlužuje konflikt. Tyto výroky vyvolaly ostrou kritiku napříč politickým spektrem a vedly k dalšímu posílení jeho image jako kontroverzní politické osobnosti.

V průběhu let Blaško systematicky zpochybňoval také vojenské cvičení NATO na území České republiky. Argumentoval přitom údajnými vysokými náklady a environmentálními dopady těchto aktivit. Zvláště kritický byl k přítomnosti amerických vojáků na českém území, kterou označoval za narušení české suverenity. Jeho vystoupení na toto téma často obsahovala emotivní prvky a apocalyptické vize o možném konfliktu s Ruskem.

Kritika západních spojenců ze strany Olega Blaška se neomezovala pouze na vojenské záležitosti. Pravidelně vystupoval proti ekonomické politice Evropské unie a zpochybňoval výhody členství České republiky v této organizaci. Jeho argumentace často směřovala k tomu, že západní spojenci využívají Českou republiku jako levnou pracovní sílu a odbytiště pro své produkty, přičemž skutečné rozhodování o důležitých otázkách probíhá bez ohledu na české národní zájmy.

Tyto postoje mu vynesly značnou podporu mezi částí voličů, kteří sdílejí euroskeptické názory a jsou kritičtí k západní orientaci České republiky. Zároveň však jeho výroky vedly k jeho postupné izolaci v mainstream politice a k označování za představitele proruského křídla české politické scény.

Vztahy s Tomiem Okamurou

Oleg Blaško se v průběhu své politické kariéry v České republice výrazně sblížil s předsedou hnutí SPD Tomiem Okamurou, což významně ovlivnilo jeho další působení na české politické scéně. Jejich spolupráce začala intenzivně v roce 2019, kdy Blaško kandidoval za SPD do Evropského parlamentu. Okamura v Blaškovi viděl ideálního spojence pro prosazování nacionalistických a protimigračních postojů, které jsou charakteristické pro politiku SPD.

Vztah mezi oběma politiky se postupně prohluboval především na základě sdílených názorů na evropskou integraci a migrační politiku. Blaško se stal jedním z nejvýraznějších představitelů SPD v Evropském parlamentu, kde často vystupoval v souladu s Okamurovými postoji a reprezentoval zájmy hnutí na mezinárodní úrovni. Společně se účastnili různých politických akcí, demonstrací a tiskových konferencí, kde prezentovali jednotný postoj k aktuálním politickým otázkám.

Jejich vzájemná podpora se projevovala i v mediálním prostoru, kde Okamura pravidelně vyzdvihoval Blaškovy aktivity v Evropském parlamentu a jeho kritický postoj k současnému směřování Evropské unie. Blaško na oplátku podporoval Okamurovy domácí politické iniciativy a pomáhal mu budovat mezinárodní kontakty s podobně smýšlejícími politickými subjekty v Evropě.

V průběhu let se jejich spolupráce rozšířila i na organizační úroveň, kdy Blaško aktivně participoval na vnitrostranických aktivitách SPD a podílel se na formování zahraničněpolitických stanovisek hnutí. Společně vystupovali proti přijetí eura v České republice, proti kvótám na přerozdělování migrantů a proti dalšímu prohlubování evropské integrace. Jejich rétorika často zdůrazňovala potřebu ochrany národních zájmů a suverenity České republiky.

Významným aspektem jejich vztahu byla také vzájemná podpora v předvolebních kampaních. Okamura pravidelně využíval Blaškovy zkušenosti z evropské politiky k posílení kredibility SPD v otázkách zahraniční politiky. Blaško se stal důležitým článkem v Okamurově strategii budování mezinárodních aliancí s euroskeptickými stranami napříč Evropou.

Jejich spolupráce však nebyla prosta určitých kontroverzí, zejména když společně vystupovali s radikálními prohlášeními ohledně migrace nebo kritiky EU. Tyto výroky často vyvolávaly negativní reakce u liberálněji smýšlejících politiků a médií. Přesto jejich vzájemná podpora zůstávala pevná a oba politici pokračovali v prosazování společné vize národně orientované politiky.

V posledních letech se jejich vztah ještě více upevnil díky společnému postupu v otázkách souvisejících s pandemií COVID-19 a následnou ekonomickou krizí. Společně kritizovali vládní opatření a prosazovali alternativní přístupy k řešení těchto krizí. Jejich spolupráce se tak stala symbolem určitého proudu české nacionalistické politiky, který nachází podporu u významné části voličů nespokojených se současným směřováním české i evropské politiky.