Nařízení Brusel II ter: jak nová pravidla mění rodinné spory s cizím prvkem

Co je nařízení Brusel II ter

Nařízení Brusel II ter představuje jeden z klíčových právních nástrojů Evropské unie v oblasti rodinného práva s přeshraničním prvkem. Jeho oficiální název zní Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí. Toto nařízení nahradilo předchozí úpravu známou jako Brusel II bis a od 1. srpna 2022 se stalo závazným pro všechny členské státy Evropské unie s výjimkou Dánska, které se na justiční spolupráci v této oblasti tradičně nepodílí.

Samotné označení Brusel II ter vychází z latinského číslování, kdy „ter znamená v pořadí třetí verzi právní úpravy dané problematiky, přičemž první verzí bylo ještě starší nařízení z roku 2000 a druhou verzí zmiňované Brusel II bis. Zkratka ter tak signalizuje, že se jedná o aktualizovanou a rozšířenou podobu předpisu, který reaguje na praktické zkušenosti soudů a orgánů členských států s aplikací předchozích pravidel.

Základním cílem tohoto nařízení je zajistit jednotný postup při řešení sporů, které se týkají manželských věcí, tedy rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, a dále věcí rodičovské zodpovědnosti, kam spadá zejména péče o dítě, styk s dítětem, opatrovnictví či umístění dítěte do náhradní péče. Nařízení stanovuje, který soud členského státu je příslušný k rozhodování v konkrétní věci, pokud jsou do sporu zapojeny osoby nebo děti s vazbou na více než jeden stát Evropské unie.

Zvláštní pozornost věnuje Brusel II ter problematice mezinárodních únosů dětí, tedy situacím, kdy je dítě protiprávně přemístěno nebo zadrženo rodičem v jiném členském státě, než ve kterém mělo obvyklé bydliště. Nařízení v tomto ohledu zpřesňuje a zrychluje postupy návratu dítěte a klade důraz na to, aby soudní řízení probíhala v přiměřené lhůtě, ideálně do šesti týdnů od zahájení řízení v jednotlivých instancích.

Významnou novinkou oproti předchozí úpravě je také posílení práva dítěte být vyslyšeno v řízeních, která se ho týkají, pokud je to vzhledem k jeho věku a stupni vyspělosti vhodné. Nařízení dále zjednodušuje uznávání a výkon rozhodnutí mezi členskými státy tím, že v řadě případů odstraňuje potřebu tzv. exekvatury, tedy zvláštního řízení o uznání cizího rozhodnutí předtím, než může být vykonáno v jiném členském státě.

Brusel II ter se tak stal nástrojem, který má usnadnit život rodinám s mezinárodním prvkem a zároveň chránit nejlepší zájem dítěte jako prioritní hledisko při rozhodování soudů napříč celou Evropskou unií.

Historie a vývoj evropské úpravy

Kořeny dnešní evropské úpravy rodinného práva s přeshraničním prvkem sahají do devadesátých let minulého století, kdy si členské státy stále více uvědomovaly, že volný pohyb osob v rámci evropského prostoru přináší i nárůst manželství, rozvodů a sporů o děti mezi občany různých zemí. Prvním skutečně funkčním nástrojem se stalo nařízení označované jako Brusel II, přijaté na přelomu tisíciletí, které sjednotilo pravidla pro určení příslušnosti soudů ve věcech manželských a věcech rodičovské zodpovědnosti společných dětí manželů. Tento předpis však brzy narazil na své limity, zejména pokud šlo o děti narozené mimo manželství nebo o situace, kdy rodiče nebyli manžely vůbec.

Reakcí na tyto nedostatky bylo přijetí nařízení, které se v odborné i laické veřejnosti vžilo pod pojmem Brusel II bis. Toto nařízení z roku 2003 rozšířilo věcnou působnost na veškerou rodičovskou zodpovědnost bez ohledu na to, zda rodiče byli manželé, a zavedlo podrobnější pravidla pro řešení mezinárodních únosů dětí, tedy případů, kdy jeden z rodičů přemístí dítě do jiného státu bez souhlasu druhého rodiče či příslušného soudu. Právě tato oblast se ukázala jako mimořádně citlivá a prakticky náročná, neboť soudy jednotlivých členských států musely úzce spolupracovat a vzájemně si důvěřovat, což se v praxi ne vždy dařilo bezezbytku naplnit.

Postupem let se však ukázalo, že i Brusel II bis má své slabiny. Praxe odhalila zdlouhavost řízení o navrácení unesených dětí, nejednotný výklad některých ustanovení v jednotlivých členských státech a také problémy s uznáváním a výkonem rozhodnutí týkajících se styku s dítětem. Evropská komise proto zahájila rozsáhlý proces revize, který zahrnoval konzultace s odborníky, soudci, advokáty i zástupci členských států. Výsledkem této dlouhé přípravné fáze bylo přijetí nového nařízení, které je dnes známé pod zkráceným označením Brusel II ter, jež nahradilo svého předchůdce a stalo se od poloviny roku 2022 závazným přímo použitelným předpisem ve všech členských státech s výjimkou Dánska.

Vývoj evropské úpravy tak lze chápat jako postupné zdokonalování jednoho základního konceptu, kdy každá nová generace předpisu reagovala na konkrétní zkušenosti z aplikační praxe předchozí úpravy. Zatímco původní Brusel II položil základy, Brusel II bis rozšířil rozsah ochrany dětí a Brusel II ter přinesl důraz na rychlost řízení, posílení práva dítěte být slyšeno a modernizaci přeshraniční spolupráce soudů, včetně digitalizace komunikace mezi orgány jednotlivých států. Tento historický vývoj odráží širší tendenci evropského práva směřovat k stále užší harmonizaci v citlivých oblastech rodinného práva, aniž by přitom docházelo k nahrazení vnitrostátního hmotného práva jednotlivých členských států.

Náhrada za Brusel II bis

Nařízení, které se v běžné praxi právníků i laické veřejnosti stále přezdívá „Brusel II bis“, patří od svého vzniku k pilířům evropské justiční spolupráce v rodinných věcech. Upravovalo především příslušnost soudů ve věcech rozvodu, rozluky, neplatnosti manželství a rodičovské zodpovědnosti, a to napříč členskými státy Evropské unie. Jenže praxe postupem let ukázala, že původní úprava má řadu mezer, které komplikovaly život rodičům i dětem v přeshraničních sporech – zejména v případech mezinárodních únosů dětí, výkonu rozhodnutí v jiném členském státě nebo styku rodiče s dítětem žijícím za hranicemi.

Právě proto vzniklo nové nařízení, které je odbornou veřejností označováno jako Brusel II ter, tedy třetí generace této úpravy. Nejde o pouhou kosmetickou úpravu předchozího textu, ale o poměrně rozsáhlou revizi, která reaguje na dlouhodobě kritizované nedostatky. Náhrada za Brusel II bis byla připravována několik let a jejím cílem bylo především zrychlit a zjednodušit řízení, posílit ochranu nejlepšího zájmu dítěte a odstranit byrokratické překážky, které dříve prodlužovaly už tak citlivé a emočně náročné spory.

Jednou z nejvýraznějších změn je zrušení tzv. doložky vykonatelnosti (exequatur) u rozhodnutí týkajících se navrácení dítěte a některých dalších otázek rodičovské zodpovědnosti. To v praxi znamená, že rozhodnutí vydané soudem v jednom členském státě je přímo vykonatelné i v jiném členském státě, aniž by muselo projít zdlouhavým dodatečným řízením o uznání. Tento krok byl vnímán jako zásadní posun směrem k rychlejší ochraně dětí v případech, kdy hrozí jejich neoprávněné přemístění nebo zadržení.

Nové nařízení také klade mnohem větší důraz na právo dítěte být slyšeno v řízeních, která se ho týkají. Zatímco dřívější úprava tuto otázku ponechávala částečně na vnitrostátním právu jednotlivých států, aktuální text výslovně počítá s tím, že dítě schopné formulovat svůj názor musí dostat reálnou příležitost se vyjádřit, pokud si to samo přeje nebo pokud to soud považuje za vhodné vzhledem k jeho věku a vyspělosti.

Dalším podstatným prvkem je zpřesnění lhůt pro řízení o navrácení dítěte v případech mezinárodních únosů. Nařízení stanovuje jasnější časový rámec, ve kterém by měly soudy rozhodovat, a to včetně odvolacích řízení, což má zamezit situacím, kdy se spor táhne měsíce až roky a dítě mezitím fakticky zapustí kořeny v novém prostředí, což následně komplikuje jakékoliv rozhodnutí o jeho navrácení.

Nezanedbatelnou roli hraje i posílení spolupráce mezi ústředními orgány jednotlivých členských států, které mají za úkol si vzájemně pomáhat při vyhledávání dětí, zajišťování informací o jejich situaci a koordinaci postupu v přeshraničních případech. Tato spolupráce byla dříve často kritizována jako pomalá a nedostatečně provázaná, což nová úprava výslovně řeší zavedením konkrétnějších povinností a lhůt pro součinnost.

V neposlední řadě nařízení řeší i otázky umístění dítěte do pěstounské péče nebo do zařízení v jiném členském státě, kde nyní existuje jasnější mechanismus souhlasu přijímajícího státu, což má předejít situacím právní nejistoty, kdy nebylo zřejmé, zda takové umístění bylo v souladu s právem obou dotčených zemí.

Rozhodné právo v manželských věcech

Nařízení Brusel II ter, jehož oficiální označení zní nařízení Rady (EU) 2019/1111, se navzdory svému rozšířenému výkladu v laické veřejnosti jako „Brusel II teritorium“ nezabývá otázkou rozhodného práva v manželských věcech v tom smyslu, že by určovalo, právním řádem které země se má řídit samotné manželství, jeho vznik nebo majetkové poměry manželů. Toto nedorozumění je poměrně častým zdrojem zmatku u lidí, kteří se s evropskou justiční spoluprací setkávají poprvé, ať už v souvislosti s rozvodovým řízením, nebo s péčí o dítě po rozpadu manželství s mezinárodním prvkem.

Je třeba si uvědomit, že Brusel II ter je procesním nástrojem, který primárně upravuje příslušnost soudů členských států Evropské unie ve věcech rozvodu, rozluky, prohlášení manželství za neplatné, dále ve věcech rodičovské odpovědnosti a mezinárodních únosů dětí. Otázka toho, jaké hmotné právo se má na samotný rozvod aplikovat, je řešena zcela jiným právním předpisem, konkrétně nařízením Řím III, tedy nařízením Rady (EU) č. 1259/2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky. Česká republika se ovšem tohoto nařízení účastní jen zprostředkovaně, protože rozhodné právo pro rozvod se u nás určuje podle vnitrostátních kolizních norem obsažených v zákoně o mezinárodním právu soukromém.

Praktický dopad tohoto rozlišení je zásadní. Když se manželé s odlišnou státní příslušností nebo bydlištěm v různých zemích rozhodnou rozvést, musí se nejprve vyřešit otázka mezinárodní příslušnosti soudu, tedy který soud je vůbec oprávněn ve věci rozhodovat. Právě zde nastupuje Brusel II ter se svými kritérii, jako je obvyklé bydliště manželů, jejich společné obvyklé bydliště v minulosti nebo státní občanství. Až poté, co je příslušný soud určen, se řeší samostatná otázka, jakým právem se má rozvod řídit, a to už je záležitost jiných pravidel, ať unijních nebo národních.

Nařízení Brusel II ter také významně usnadňuje uznávání a výkon rozhodnutí vydaných v jednom členském státě v ostatních členských státech, čímž se zásadně liší od problematiky rozhodného práva, která se týká obsahu a hmotněprávního posouzení věci samotné. Uznávání rozsudků tedy neznamená, že se sjednocuje právo, podle kterého byl rozsudek vydán, ale pouze to, že rozsudek jednoho státu je automaticky respektován v jiném státě bez zdlouhavého exekvatura řízení, které bylo nutné podle starších předpisů.

Pro manžele s mezinárodním prvkem, tedy typicky pro cizince žijící v České republice nebo pro Čechy žijící v zahraničí, je tedy nezbytné rozlišovat mezi otázkou příslušnosti soudu, kterou řeší Brusel II ter, a otázkou rozhodného práva, kterou řeší zcela odlišné mechanismy. Bez pochopení tohoto rozdílu může dojít k výraznému zkreslení očekávání ohledně výsledku rozvodového řízení i k procesním komplikacím, které prodlužují již tak náročnou životní situaci.

Pravidla péče o děti

Nařízení Brusel II ter, které nahradilo dřívější úpravu Brusel II bis, představuje zásadní právní rámec pro řešení otázek rodičovské zodpovědnosti v přeshraničních situacích v rámci Evropské unie. Pravidla péče o děti vycházejí z několika základních principů, které mají zajistit, aby o osudu dítěte rozhodoval soud, jenž má k dané situaci nejblíže a nejlépe dokáže posoudit skutečné potřeby a poměry nezletilého.

Klíčovým pojmem, na kterém je celá konstrukce postavena, je obvyklé bydliště dítěte. Soud tohoto státu má zásadně pravomoc rozhodovat o věcech týkajících se péče, styku, ale i o dalších otázkách rodičovské odpovědnosti, jako je určení místa pobytu dítěte nebo rozhodování o jeho výchově a vzdělávání. Obvyklé bydliště se přitom neurčuje mechanicky podle trvalého pobytu zapsaného v dokladech, ale posuzuje se fakticky – bere se v úvahu, kde dítě skutečně žije, kde chodí do školy, kde má své sociální vazby a kde tráví většinu svého času. Tento přístup má zabránit účelovému obcházení pravidel a zajistit, že rozhoduje soud, který má k dítěti reálný vztah.

Nařízení dále klade velký důraz na právo dítěte být vyslyšeno. Pokud to věk a vyspělost dítěte umožňují, má mít možnost vyjádřit svůj názor na záležitosti, které se ho týkají, a tento názor by měl být soudem zohledněn. Jde o významný posun oproti dřívější úpravě, kdy tato otázka nebyla vždy důsledně dodržována. Nová pravidla tak posilují postavení dítěte jako subjektu, nikoli pouze objektu řízení, což odpovídá i požadavkům Úmluvy o právech dítěte.

Dalším důležitým prvkem je řešení případů mezinárodních únosů dětí, tedy situací, kdy jeden z rodičů přemístí dítě do jiného členského státu bez souhlasu druhého rodiče nebo v rozporu s rozhodnutím soudu. Brusel II ter zpřísňuje a zrychluje postupy v těchto případech, stanovuje jasné lhůty pro rozhodování soudů a snaží se minimalizovat prostor pro zdržovací taktiky. Cílem je co nejrychlejší navrácení dítěte do státu jeho obvyklého bydliště, pokud k přemístění došlo protiprávně.

Pravidla také řeší otázku vzájemného uznávání a výkonu rozhodnutí mezi členskými státy. Rozsudek vydaný v jednom státě je v zásadě uznáván i v ostatních členských státech bez nutnosti zvláštního schvalovacího řízení, což výrazně zjednodušuje situaci rodičů, kteří se pohybují mezi různými zeměmi Unie. Zároveň zůstává zachována možnost odmítnout výkon rozhodnutí v odůvodněných případech, například pokud by to bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte nebo pokud dítě nemělo možnost se k věci vyjádřit.

Nelze opomenout ani spolupráci mezi ústředními orgány jednotlivých členských států, které si vzájemně poskytují informace a součinnost při řešení přeshraničních rodinných sporů. Tato spolupráce má usnadnit praktickou realizaci soudních rozhodnutí a napomoci rodičům i dětem v často složitých a citově náročných situacích spojených s rozvodem nebo rozchodem rodičů žijících v různých státech.

Uznávání rozhodnutí mezi státy EU

Základním smyslem nařízení Brusel II ter je zajistit, aby rozhodnutí vydané soudem v jednom členském státě Evropské unie bylo automaticky respektováno i ve všech ostatních členských státech, aniž by bylo nutné vést zvláštní řízení o jeho uznání. Tento princip, označovaný jako vzájemné uznávání rozhodnutí, patří k pilířům justiční spolupráce v rámci EU a výrazně zjednodušuje život rodinám, které mají přeshraniční prvek – ať už jde o manžele různých státních příslušností, rodiče žijící odděleně v různých zemích, nebo děti, které se přestěhovaly za jedním z rodičů do zahraničí.

Konkrétně to znamená, že pokud český soud rozhodne o rozvodu manželství, o svěření dítěte do péče, o styku s dítětem nebo třeba o navrácení dítěte v případě neoprávněného odebrání, toto rozhodnutí se v zásadě uzná i v Německu, Francii, Polsku nebo kterékoli jiné zemi EU bez dalšího zvláštního schvalovacího procesu. Platí to i obráceně – rozhodnutí zahraničního soudu z jiného členského státu se v Česku uznává obdobně, jako by šlo o rozhodnutí tuzemské. Tento mechanismus výrazně šetří čas i náklady a odstraňuje nejistotu, která dříve provázela přeshraniční rodinné spory.

Je však třeba zdůraznit, že automatické uznání neznamená absolutní bezvýjimečnost. Nařízení počítá s určitými důvody, pro které lze uznání rozhodnutí odmítnout. Mezi ně patří především situace, kdy by uznání bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem daného státu, zejména s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Dále se jedná o případy, kdy rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž nebylo dítěti umožněno vyjádřit svůj názor, ačkoliv to bylo možné a odpovídalo to jeho věku a vyspělosti – tento aspekt Brusel II ter oproti předchozí úpravě posiluje a klade na něj větší důraz. Odmítnutí přichází v úvahu také tehdy, pokud osobě, které se řízení týkalo, nebyla řádně doručena písemnost zahajující řízení a neměla tak možnost se hájit, nebo pokud je rozhodnutí neslučitelné s jiným, dříve vydaným rozhodnutím týkajícím se stejné věci.

Pro praktické uplatnění rozhodnutí v jiném členském státě slouží zvláštní formulář vydávaný soudem, který rozhodnutí vynesl. Tento formulář obsahuje shrnutí podstatných údajů a slouží jako podklad pro orgány druhého státu, aby mohly rozhodnutí bez zbytečných průtahů akceptovat a případně přistoupit i k jeho výkonu. Díky tomu odpadá dřívější praxe, kdy bylo nutné žádat o zvláštní prohlášení vykonatelnosti, tzv. exekvatur, což řízení výrazně prodlužovalo a komplikovalo.

Pro rodiče i děti to v praxi znamená vyšší právní jistotu a předvídatelnost – jednou vydané rozhodnutí opravdu platí napříč celou Evropskou unií a není nutné se obávat, že by muselo být v jiné zemi znovu projednáváno od začátku.

Nařízení Brusel II ter přineslo do rodinného práva s mezinárodním prvkem nový řád: jasnější pravidla pro určení příslušnosti soudů, rychlejší uznávání rozhodnutí mezi členskými státy a především posílenou ochranu zájmů dítěte, které se ocitlo mezi hranicemi dvou právních systémů.

Bohumil Vévoda

Boj proti mezinárodním únosům dětí

Mezinárodní únosy dětí rodičem patří mezi nejcitlivější oblasti přeshraniční rodinné agendy a nařízení Brusel II ter na tuto problematiku reaguje výrazným zpřesněním a zrychlením procesních postupů oproti dřívější právní úpravě. Základním předpokladem zůstává Haagská úmluva o civilněprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980, ale evropský předpis tuto úmluvu doplňuje a v řadě ohledů zpřísňuje, aby se zabránilo situacím, kdy se řízení o navrácení dítěte protahovalo měsíce až roky a fakticky tak ztrácelo smysl.

Klíčovou novinkou je zavedení pevné šestitýdenní lhůty pro vydání rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení o navrácení dítěte, přičemž stejná lhůta platí i pro případné odvolací řízení. Tento požadavek na rychlost vychází z přesvědčení, že čas hraje v případech únosů dětí zásadní roli – čím déle dítě zůstává v novém prostředí, tím obtížnější je jeho případný návrat a tím větší riziko, že se rozhodnutí bude opírat spíše o fakticky vzniklý stav než o skutečný zájem dítěte a právo rodiče, kterému bylo dítě odebráno.

Nařízení dále omezuje počet možných opravných prostředků proti rozhodnutí o navrácení, což má zamezit účelovému prodlužování řízení ze strany rodiče, který dítě neoprávněně přemístil nebo zadržel. Soud, který rozhoduje o navrácení, musí navíc dbát na to, aby dítě mělo reálnou možnost vyjádřit svůj názor, pokud je s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost schopno tak učinit, a toto vyjádření musí být při rozhodování zohledněno.

Zvláštní pozornost věnuje Brusel II ter také mechanismu takzvaného přebírajícího řízení, kdy soud v členském státě, do kterého bylo dítě uneseno, může nařídit nenavrácení dítěte, avšak soud v zemi obvyklého bydliště dítěte má poslední slovo a jeho rozhodnutí má přednost. Tímto způsobem se posiluje důvěra mezi justičními systémy jednotlivých členských států a zamezuje se tomu, aby rodič, který dítě unesl, získal výhodu jen tím, že se mu podařilo přesunout spor do jurisdikce, kde by mohl očekávat příznivější posouzení.

Nařízení rovněž klade důraz na spolupráci ústředních orgánů určených jednotlivými členskými státy, které mají povinnost si vzájemně poskytovat informace a součinnost při vyhledávání dítěte, zajišťování jeho bezpečnosti a organizaci případného kontaktu s rodičem po dobu řízení. V praxi to znamená, že rodič, jehož dítě bylo neoprávněně odebráno do jiného členského státu, se může obrátit na příslušný ústřední orgán, který mu pomůže s podáním žádosti o navrácení a bude koordinovat postup s obdobným orgánem v zemi, kam bylo dítě přemístěno.

Za zmínku stojí i to, že nařízení výslovně řeší otázku předběžných opatření na ochranu dítěte, pokud hrozí bezprostřední riziko újmy, a umožňuje soudům přijmout naléhavá opatření ještě před tím, než je věc s konečnou platností rozhodnuta. Tento nástroj se ukázal jako důležitý zejména v případech, kdy existují obavy o bezpečnost dítěte spojené s domácím násilím nebo psychickou nestabilitou jednoho z rodičů, a soudy jej v posledních letech využívají stále častěji.

Výkon rozhodnutí bez doložky vykonatelnosti

Nařízení Brusel II ter přineslo do praxe justiční spolupráce v manželských věcech a věcech rodičovské odpovědnosti jednu ze zásadních změn, kterou je opuštění povinnosti opatřovat cizí rozhodnutí doložkou vykonatelnosti, tedy prohlášením vykonatelnosti vydávaným soudem členského státu, v němž má být rozhodnutí vykonáno. Tento koncept, dříve označovaný jako exequatur, představoval po dlouhá léta samostatné řízení, které muselo předcházet samotnému výkonu rozhodnutí, a bylo tak nutné o něj žádat u příslušného orgánu státu výkonu ještě předtím, než mohl exekuční proces vůbec začít. Nová právní úprava tento mezistupeň v naprosté většině případů ruší a rozhodnutí vydané v jednom členském státě je tak přímo vykonatelné v jiném členském státě, aniž by bylo nutné jakékoli prohlášení vykonatelnosti získávat.

Podstatou tohoto přístupu je myšlenka vzájemné důvěry mezi justičními systémy jednotlivých členských států Evropské unie. Pokud soud jednoho státu rozhodne o věci rodičovské odpovědnosti, o styku s dítětem, o navrácení dítěte nebo o rozvodu, rozluce či neplatnosti manželství, mělo by být takové rozhodnutí bez zbytečných průtahů uznáno a vykonáno i v ostatních členských státech, aniž by tamní orgány musely znovu přezkoumávat, zda bylo rozhodnutí vydáno v souladu s procesními pravidly či zda odpovídá hmotněprávním normám daného státu. Tento princip výrazně zjednodušuje a zrychluje přeshraniční vymáhání práv, což je obzvláště důležité ve věcech týkajících se dětí, kde je rychlost jednání často klíčová pro ochranu jejich zájmů.

Praktickým důsledkem této úpravy je, že osoba, v jejíž prospěch bylo rozhodnutí vydáno, se může s tímto rozhodnutím a případně s potvrzením vydaným soudem původu obrátit přímo na exekuční orgány ve státě, kde má být výkon proveden. Není již nutné absolvovat samostatné soudní řízení o uznání vykonatelnosti, což dříve mohlo trvat týdny až měsíce a představovalo pro oprávněné osoby značnou zátěž, a to jak časovou, tak finanční. Nařízení Brusel II ter tak reaguje na dlouhodobě kritizovanou pomalost a administrativní náročnost dřívějšího systému, který byl upraven ještě v předchozích verzích unijní úpravy rodinněprávní spolupráce.

Nutno však dodat, že i bez doložky vykonatelnosti zůstává zachována určitá míra kontroly, byť velmi omezená. Osoba, proti níž má být rozhodnutí vykonáno, má stále možnost domáhat se odepření uznání či výkonu, avšak pouze z taxativně vymezených důvodů, mezi které patří například rozpor s veřejným pořádkem, porušení práva na spravedlivý proces, zejména práva dítěte být vyslyšeno, nebo neslučitelnost s pozdějším rozhodnutím. Tyto námitky se ovšem uplatňují až v rámci samotného výkonu, respektive v řízení o odepření výkonu, nikoli jako předběžná podmínka, která by musela být splněna dříve, než výkon vůbec může začít.

Tento posun tak výrazně mění dosavadní praxi soudů i exekutorů, kteří musí nově pracovat s rozhodnutími přicházejícími z jiných členských států jako s rozhodnutími prakticky rovnocennými těm domácím, pouze s využitím standardizovaných formulářů a potvrzení, jež usnadňují jejich identifikaci a orientaci v obsahu. Tím se celý proces stává nejen rychlejším, ale také předvídatelnějším pro všechny zúčastněné strany, ať už jde o rodiče, děti nebo orgány veřejné moci zapojené do přeshraničního vymáhání rodinněprávních rozhodnutí.

Spolupráce ústředních orgánů členských států

Spolupráce ústředních orgánů členských států představuje jeden z klíčových pilířů, na kterých celá konstrukce nařízení Brusel II ter stojí. Bez fungujícího propojení mezi jednotlivými vnitrostátními institucemi by totiž řada ustanovení zůstala pouhou proklamací na papíře, protože přeshraniční rodinné spory, zejména ty týkající se péče o děti nebo mezinárodních únosů dětí, vyžadují rychlou a koordinovanou reakci napříč hranicemi.

Každý členský stát Evropské unie je povinen určit alespoň jeden ústřední orgán, který má za úkol usnadňovat komunikaci mezi soudy, orgány sociálně-právní ochrany dětí a dalšími institucemi zapojenými do řízení s přeshraničním prvkem. V České republice tuto roli plní Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně, který se dlouhodobě zabývá případy únosů dětí, úpravou styku rodičů s dětmi žijícími v zahraničí či umístěním dítěte do péče v jiném členském státě.

Ústřední orgány si podle nařízení musí vzájemně poskytovat informace o vnitrostátních právních předpisech a postupech, které se týkají rodičovské odpovědnosti, a to zejména v oblastech ochrany dětí. Tato spolupráce se netýká jen výměny obecných informací, ale i konkrétní pomoci v jednotlivých případech. Orgány si mají navzájem sdělovat údaje o situaci dítěte, o probíhajících řízeních či o rozhodnutích týkajících se rodičovské odpovědnosti, pokud je to nezbytné pro uplatňování nařízení.

Nařízení klade důraz i na rychlost a efektivitu této spolupráce. Ústřední orgány musí jednat bez zbytečného odkladu, což je v případech, kdy hrozí bezprostřední riziko pro dítě, naprosto zásadní. Typickým příkladem je situace, kdy jeden z rodičů neoprávněně přemístí dítě do jiného členského státu. V takovém případě má ústřední orgán dožádaného státu povinnost neprodleně zahájit kroky vedoucí k navrácení dítěte, spolupracovat s příslušnými soudy a poskytovat součinnost orgánům druhého státu.

Významnou novinkou, kterou nařízení Brusel II ter přineslo oproti předchozí úpravě, je posílení role ústředních orgánů při umísťování dětí do pěstounské péče nebo do zařízení v jiném členském státě. Před takovým umístěním musí orgán, který o něm rozhoduje, konzultovat ústřední orgán nebo příslušný orgán členského státu, kam má být dítě umístěno, a vyžádat si jeho souhlas. Tento postup má zabránit situacím, kdy by dítě bylo přesunuto do jiné země bez vědomí a souhlasu tamních orgánů, což v minulosti způsobovalo praktické i právní komplikace.

Spolupráce se dále projevuje i při zajišťování výkonu rozhodnutí, kdy ústřední orgány pomáhají překonávat jazykové bariéry, odlišnosti v procesních postupech i rozdílnou interpretaci pojmů mezi jednotlivými právními řády. Díky tomu se rodiče i děti mohou spolehnout na to, že jejich případ nebude ztracen v byrokratickém bludišti, ale bude řešen ve spolupráci institucí, které znají místní poměry i mezinárodní kontext.

V praxi se ukazuje, že kvalita a rychlost této spolupráce výrazně ovlivňuje výsledek konkrétních rodinných sporů, a proto je jí věnována značná pozornost i ze strany Evropské komise, která pravidelně monitoruje fungování ústředních orgánů a podporuje jejich vzájemné propojení prostřednictvím elektronických nástrojů a společných školení.

Ochrana práva dítěte být slyšeno

Právo dítěte být slyšeno v řízeních, která se ho bezprostředně dotýkají, patří mezi klíčové principy, na nichž stojí celá koncepce nařízení Brusel II ter. Toto nařízení, které od srpna 2022 nahradilo předchozí úpravu známou jako Brusel II bis, výslovně posiluje postavení dítěte jako subjektu, nikoli pouhého objektu soudního řízení. Zatímco dřívější právní úprava se o vyslechnutí dítěte zmiňovala spíše okrajově a ponechávala poměrně širokou míru volnosti vnitrostátním soudům, aktuální znění přináší mnohem preciznější a závaznější pravidla, která mají zajistit, že hlas dítěte bude v přeshraničních rodinných sporech skutečně vyslyšen.

Podstatou práva být slyšeno je myšlenka, že dítě, které je schopno formulovat vlastní názor, by mělo mít reálnou možnost tento názor vyjádřit v řízeních týkajících se rodičovské odpovědnosti, péče o dítě nebo styku s rodičem. Nejedná se přitom o formální úkon, který by měl sloužit jen jako procesní alibi, ale o skutečnou příležitost, aby soud zjistil, jak dítě samo vnímá svou situaci, s kým chce žít, jak často se chce stýkat s druhým rodičem nebo jaké má obavy či přání. Nařízení Brusel II ter v tomto ohledu navazuje na požadavky Úmluvy OSN o právech dítěte a na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, která již dříve zdůrazňovala význam participace dítěte na rozhodování o jeho osudu.

Praktickým projevem tohoto práva je mimo jiné úprava věnovaná řízením o navrácení dítěte v případech mezinárodních únosů. Nařízení výslovně stanoví, že soud musí dítěti, které je schopno formulovat svůj názor, poskytnout skutečnou a účinnou příležitost jej vyjádřit, ledaže by to bylo vzhledem k jeho věku nebo stupni zralosti nevhodné. Tato formulace klade důraz na to, že rozhodnutí, zda dítě bude slyšeno, nemůže být čistě formální, ale musí vycházet z konkrétního posouzení schopností a zralosti konkrétního dítěte.

Zároveň nařízení řeší i otázku, jakým způsobem má být vyslechnutí dítěte provedeno, aby nedocházelo k zbytečné traumatizaci. Soudy jsou vedeny k tomu, aby volily vhodné a citlivé metody, které odpovídají věku dítěte a jeho psychické vyspělosti, a to případně i za pomoci odborníků z oblasti psychologie či sociální práce. Důležitým prvkem je také zajištění, aby názor dítěte byl v konečném rozhodnutí skutečně zohledněn, nikoli pouze formálně zaznamenán do spisu.

Nedodržení práva dítěte být slyšeno může mít závažné procesní důsledky, včetně možnosti odepřít uznání a výkon rozhodnutí v jiném členském státě. Tento mechanismus tak funguje jako významná pojistka, která má zabránit tomu, aby byla rozhodnutí o osudu dětí přijímána bez ohledu na jejich vlastní pohled na věc, a posiluje důvěru mezi justičními systémy jednotlivých členských států Evropské unie.

Dopad na praxi českých soudů

Nařízení Brusel II ter se v každodenní praxi českých soudů projevuje mnohem výrazněji, než by se na první pohled mohlo zdát. Soudci rodinněprávních senátů, kteří rozhodují o rozvodech s mezinárodním prvkem, o péči o děti nebo o navrácení dítěte v případech mezinárodních únosů, se s tímto předpisem setkávají prakticky denně. Nařízení nahradilo dřívější úpravu obsaženou v předchozí verzi Brusel II bis a přineslo řadu změn, které si vyžádaly úpravu zavedené soudní praxe.

Jedním z nejcitlivějších okruhů je oblast návratových řízení podle článku o neoprávněném odebrání nebo zadržení dítěte. České soudy musí nově klást větší důraz na rychlost řízení – nařízení stanoví přísné lhůty, které mají zamezit zbytečným průtahům, jež byly v minulosti častým terčem kritiky ze strany Evropské komise i odborné veřejnosti. Soudci tak musí organizovat jednání efektivněji, upřednostňovat tato řízení před jinou agendou a intenzivněji spolupracovat s ústředními orgány, jimiž je v českém prostředí především Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně.

Významnou změnou, kterou musí čeští soudci reflektovat, je také posílení práva dítěte být vyslechnuto. Nařízení výslovně ukotvuje povinnost umožnit dítěti vyjádřit svůj názor, pokud to odpovídá jeho věku a rozumové vyspělosti, což klade nové nároky na procesní postup i na spolupráci s opatrovníky a znalci z oboru dětské psychologie. V praxi to znamená, že soudy musí pečlivěji zdůvodňovat, jakým způsobem byl názor dítěte zjištěn a jak byl zohledněn při rozhodování, jinak hrozí, že rozhodnutí nebude v jiném členském státě uznáno.

Další oblastí, kde se dopad projevuje, je zrušení doložky vykonatelnosti pro určité kategorie rozhodnutí. Český soud, který vydá rozhodnutí o styku s dítětem nebo o navrácení dítěte, již nemusí čekat na zvláštní osvědčení o vykonatelnosti v jiném státě – rozhodnutí je přímo vykonatelné bez dalšího prohlášení. To sice zrychluje přeshraniční vymáhání práv, zároveň však zvyšuje odpovědnost soudu za formální i obsahovou správnost rozhodnutí, protože prostor pro nápravu chyb v jiném členském státě je omezenější.

Nelze opomenout ani zvýšené nároky na jazykovou a formální stránku rozhodnutí, neboť se předpokládá jejich bezproblémové uznávání v zahraničí. Soudy musí věnovat větší pozornost odůvodnění, přesnému vymezení výroku a souladu s formuláři, které nařízení předepisuje pro přeshraniční komunikaci mezi justičními orgány.

V neposlední řadě se mění i míra spolupráce mezi soudy různých členských států, kdy se počítá s přímým kontaktem soudců prostřednictvím určených kontaktních míst, což pro české soudce představuje dosud ne zcela běžnou praxi, kterou se teprve postupně učí efektivně využívat.

Praktické dopady pro rodiče a děti

Pro rodiče, kteří řeší rozvod, rozchod nebo spor o dítě v přeshraničním kontextu, má nařízení Brusel II ter zcela konkrétní a mnohdy zásadní dopady na jejich každodenní život. Především je třeba si uvědomit, že pravidla o příslušnosti soudů určují, kde bude celý spor vůbec projednáván – a to má vliv na jazyk řízení, na to, jakého právního zástupce si rodič bude muset najít, i na to, jak dlouho bude celý proces trvat. Rodič, který se s dítětem přestěhuje do jiného členského státu, by měl vědět, že příslušnost soudů se zpravidla řídí místem obvyklého bydliště dítěte, nikoli místem, kde má rodič občanství nebo kde žil dříve.

Velmi citlivou oblastí zůstávají případy únosů dětí jedním z rodičů. Pokud jeden z rodičů odveze dítě do jiného členského státu bez souhlasu druhého rodiče nebo v rozporu s rozhodnutím soudu, nařízení stanoví postupy pro rychlý návrat dítěte do státu jeho obvyklého bydliště. Rodiče by měli mít na paměti, že tyto případy se řeší přednostně a soudy jsou vázány poměrně přísnými lhůtami, aby se předešlo dlouhodobému odloučení dítěte od druhého rodiče a ustálení nové, fakticky vynucené situace.

Praktickým přínosem pro rodiče je také zjednodušení uznávání a výkonu rozhodnutí. Pokud soud v jednom členském státě rozhodne o svěření dítěte do péče, o styku s dítětem nebo o výživném, toto rozhodnutí by mělo být v zásadě uznatelné a vykonatelné i v jiném členském státě bez zdlouhavého a nákladného zvláštního řízení o uznání. To znamená méně papírování, méně soudních poplatků a rychlejší reálnou ochranu práv jak rodiče, tak dítěte.

Nová úprava také klade větší důraz na to, aby bylo dítě vyslechnuto a jeho názor zohledněn, pokud to odpovídá jeho věku a rozumové vyspělosti. Pro rodiče to znamená, že soud může, a v mnoha případech i musí, dát dítěti prostor vyjádřit se k tomu, s kým chce žít, jak často se chce stýkat s druhým rodičem nebo jak vnímá plánované přestěhování. Rodiče by si měli být vědomi, že snaha o manipulaci dítěte nebo bránění jeho výslechu může být soudem vnímána velmi negativně a projeví se to i ve výsledném rozhodnutí.

Nezanedbatelný je i dopad na praktické záležitosti, jako je výživné placené do zahraničí, vyřizování cestovních dokladů dítěte nebo souhlas druhého rodiče s vycestováním. Rodiče v mezinárodních rodinách by měli mít vždy k dispozici platná soudní rozhodnutí v písemné podobě, ideálně i s úředním překladem, protože úřady a soudy v jiném členském státě budou tyto dokumenty vyžadovat při jakémkoli jednání týkajícím se dítěte. Doporučuje se také konzultovat konkrétní situaci s advokátem specializujícím se na mezinárodní rodinné právo, protože byť je nařízení jednotné, jeho aplikace se v jednotlivých členských státech může v detailech lišit.